Minulý víkend se Evussa vrátila z dívčího vandru z Broumovska a tak i zážitky z toulek s báglem na zádech zapříčinili naplánování vandru pro naše mrňata. Káťa raději zůstává s Marťasem doma, Evička má v sobotu schůzku ohledně hraní ve Sweet Zone, která dopadla úspěšně (gratulage!!!). S ohledem na prodlouženou páteční Evussino směnu, do 18:00, odjíždíme v sobotu v 9:00.
Na nádraží na Slezském předměstí vyrážíme busem č. 27, ještě dobíhám koupit chleba. Vláček je zaplněn kolaři a dalšími turisty. Mrňata usazujeme, sami jdeme ke dveřím na stojáka. V Týništi se uvolnilo místo, nicméně já vydržím stát až do Potštejna.
Po vystoupení z vlaku si dáváme svačinku, zároveň posloucháme vedoucího skupinky dětí, který se snaží vysvětlit děckám způsob určování světových stran, ale poněkud se mu popletly. Hela hned chtěla náš kompas, a tak i Evussa zasvěcuje mrňata. Závěrem výuky, dodávám, pokud si nebudou jisti orientací v terénu, máme tady GPSku, kterou hbitě vytahuji z kapsy.
To již nasazujeme batohy či batůžky a vyrážíme. Sobotní cíl je jednoznačný, dobít hrad. Nejprve jsme se zašli podívat kolem zámku, kde probíhala jedna svatba za druhou, k mostu přes Divokou Orlici. V cukrárně si mrňata dala zmrzku a vydali se do kopce k hradu. Míjíme mlýnské kolo jako památku na bývalý mlýn, památník TGM, stavíme se u sochy sv. Floriána a pak již stoupáme po červené k hradu. Evussa cestou jako jediná neodolá jahodám. Po pár zastaveních jsme u brány hradu. Nenecháváme se zvyklat k právě započaté prohlídce. Času máme dost, kupujeme suvenýry a občerstvení. Pohodové posezení, na lavičkách sedíme takřka sami, po 3/4 hodince se vrací průvodkyně a začíná mumraj nakupujících u stánků. Vyčkáváme cca 10 minut, já s Evussou odkládáme bágly a jdeme na prohlídku i my. Prohlídka je zajímavá jen trochu ovlivněná svatbami, které se zde konají. Délka výkladu je tak akorát, aby i mrňata neztrácela pozornost. S poděkováním se vracíme k Báglům, před odchodem ještě jedna plzeň a scházíme do kempu na Vochtánku. Zde platíme symbolických 150,- za noc. Rozbíjíme stan. Jdeme se podívat k řece, stejně to nevydržíme, sundáváme ponožky a boty a už jsou nohy tu po lýtka ondy po kolena ve vodě. Není času nazbyt opouštíme řeku a vyrážíme do stanu na rytířské vystoupení Ordo Kromen. Ondra jej intenzivně prožívá, zatímco Hela vše komentuje, že to bylo nahraný (prostě: lidi o mě říkaj', že jsem flegmatik, ale mě je to jedno). Klasické utrácení penízek, Hela vybírá koníka, kterého po zbytek vandru již nedá z ruky, Ondra zas kupuje přívěšek, jak říká kostroun na kříži. U stanu rozděláváme liháč a konzervu. Mrňatům hovězí gulášek šmakuje, je otázkou, zda-li je to hladem či opravdu výbornou pochutinou. Zhodnocení prvého dne probíhá v Saloonu, kde též probíhá karban (prší, Černý Petr). Mladí vandráci toho začínají mít tak akorát dost, takže v čase kolem 23. hodinky večerní jdeme na kutě. Po půlnoci slyšíme ohňostroj, mrňata ráno o ničem nevědí.
Po sobotním vedru jsme se probudili do pošmourného rána. Ani se nedalo odhadnout jestli zmokneme či ne, nehledě na to, že mrňata sebou pláštěnky neměly. Po polívkové snídaní vyrážíme směrem k Modlivému dolu. Cestu jsme zvládli docela rychle, a tak následujeme zelené značení, z cesty je stezka a místo rovinky prudký kopec. Při dalším přechodu potůčku, který teče podél stezky, navrhuji změnu. Půjdeme ještě do prudšího kopce, odměnou je výhled na Potštejn z jiné perspektivy než jsme zvyklí. Dále postupujeme cestičkou směrem nevědouce. Nakonec končí les a začíná louka, podle věže tipuji na travní letíště. Žádné turistické značení, a tak jdeme za nosem zpět do údolí k našemu potůčku věrni tradici: nechoď zpět po stejné cestě. Ondra si vedl kupodivu zdatně bez problému. Hela po rovině kráčí v pohodě, trhá rekordy, ale ty kopce, to zatím nemá ráda. U stanu Evussa připravuje oběd a já balím stan, atd. Mrňata se učí balit si sami, hlavně spacák. Po obědě, stačí umýt nádobí a navštěvujeme cukrárnu U Billa. Ondra se nemůže rozhodnout jakou palačinku, Hela raději zmrzlinu. Rodiče se nenechají zvyklat a jdou si pro plzeň. Ještě naposled si Hela s Ondrou zahrají na místním dětském hřišti a vydáváme se podél řeky k nádraží. K němu přicházíme 5 minut před odjezdem vlaku. Ten je relativně prázdný, usedáme pospolu. Mrňata zatím řádí, ale postupem času upadají do letargie až spánku. My si dáváme oblíbené olivy jako doťuk po úspěšném vandru. Čím více se blížíme k domovu, tím více cestujících přistupuje až na Slezkém nádraží při výstupu se prodíráme ven. Domů dorážíme pěšky, cestou potkáváme Helenčinu vychovatelku z družiny.
Závěrem: Mrňata bez mrknutí oka chtějí jet znovu, hurrááá. Nemalý vliv na úspěchu naší výpravy byl i ten, že jsme ve vlaku nezapomněly míč proti trudomyslnosti.
